Rusko.TV

Hledám spolupracovníky pro tvorbu projektu na adrese www.RUSKO.tv - pište na e-mail nebo zanechte vzkaz.

Během několika dnů bude spuštěna nová verze tohoto webu (říjen, začátek listopadu 2009, spuštění se z důvodu velkého množstvé práce odkládá na začátek roku 2010).

Rusko (Россия), oficiálním názvem Ruská federace (Российская Федерация), je s rozlohou 17 075 400 km² největší zemí na světě. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 141,9 milionů obyvatel je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy jsou na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 11 časových pásem.

Rusko je hlavním následnickým státem Sovětského svazu, který se rozpadl roku 1991; převzalo jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je také členem G8, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací.

Ruské hospodářství se po vleklé krizi 90. let opět zařadilo mezi první desítku světových ekonomik. Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů — nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody — a je považováno za energeticky soběstačný stát.

Geografie Ruska

Rusko je se 17 miliony kilometry čtverečními největším státem na světě. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa - bažinatá Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.

Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů (Severního ledového, Tichého a Atlantického). Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantického oceánu jsou zcela odlišné. Vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby. Ruské řeky patří také k úmoří tří oceánů. Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem a hospodářsky nejvyužívanější Volha. Vyskytuje se zde také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí.

Rusko podnebí

Rusko je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.

Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), mírný pás, subpolární pás, subtropický pás (pobřeží Černého moře).

Obyvatelstvo

Národnostní složení obyvatelstva Ruské federace v roce 2002

Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa, avšak počet jeho obyvatel od 90. let klesá; odhad pro rok 2008 hovoří o 141 888 900 obyvatelích, což je o 3,3 miliónu méně než při oficiálním sčítání roku 2002. Úbytek obyvatelstva se v posledních letech zpomalil a je částečně vyvažován imigrací.

Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (79,3 %, tj. přes 100 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – proto činí průměrná hustota osídlení pouhých 8 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.), nejvíce se naopak vylidňuje jednak severovýchod, jednak oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). Průměrná délka života je 67 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 60,5 roku u mužů a 74 u žen.

Národnostní složení a jazyky

Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, čuvaština ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku.

Náboženství

Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí více než poloviny obyvatelstva a která je uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska, přestože je Rusko sekulárním státem; křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět stoupl.

Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků, protestantů, židů, buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva); u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství.

Členění Ruska

Rusko se dle určení může členit na 84 federálních subjektů různých druhů nebo na 7 federálních okruhů či 12 ekonomických rajónů.

Federální subjekty dělí Ruskou federaci na 21 federálních republik, 47 oblastí, 8 krajů, 6 autonomních okruhů, 1 autonomní oblast a dále na 2 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou se hovoří o snížení počtu členských entit z dnešních více než 80 až na 30. Autonomní okruhy by patrně zcela zanikly.

Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nelidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km²) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel.

Kategorie subjektů

• 21 republik (rusky: республики, j. č. республика). Republiky mají ze všech subjektů federace nejvyšší stupeň autonomie. Mají vlastní ústavu, prezidenta, parlament, právo vydávat zákony a stanovit úřední jazyk republiky. Nejsou však subjektem z hlediska mezinárodního práva; tím je pouze Ruská federace. Republiky jsou založeny na etnickém základě, tedy představují oblasti obývané některým z neruských etnik federace. Prezident federace jmenuje svého kandidáta prezidentem republiky po schválení nominace v regionálním parlamentu.
• 46 oblastí (rusky: области, j. č. область) Nejběžnější správní jednotka v rámci federace na etnicky ruském území. Stejně jako republiky mají vlastní parlament a právo vydávat vlastní zákony. V čele oblasti stojí gubernátor, do roku 2006 volený obyvatelstvem. Nyní prezident jmenuje svého kandidáta po schválení v regionálním parlamentu.
• 9 krajů (rusky: края, j. č. край) Kraje jsou taktéž jako oblasti zřízeny v převážně ruských částech federace, ale okrajových a zpravidla řidčeji osídlených. Stejně jako republiky mají vlastní parlament a právo vydávat vlastní zákony. V čele oblasti stojí gubernátor, do roku 2006 volený obyvatelstvem. Nyní prezident jmenuje svého kandidáta po schválení v regionálním parlamentu.
• 1 autonomní oblast (rusky: автономная область)
• 4 autonomních okruhů (rusky: автономные округа, j. č. автономный округ) Co do pravomocí, jsou mezistupněm mezi oblastmi a republikami. Jedná se o regiony obývané neruskými etniky, která však mnohdy tvoří jen menší část obyvatelstva.
• 2 federální města (rusky: федеральные города, j. č. федеральный город) Dvojice největších a politicko-kulturně nejvýznamnějších měst.

Všechny subjekty Ruské federace mohou mít vlastní vlajku i znak.

Změny od roku 2003

Původní dělení na 89 subjektů je postupně zjednodušováno slučováním. K 1. prosince roku 2005 bylo RF bylo 88 subjektů. Podle federálního konstitučního zákona (17.12.2001 №6-ФКЗ) byla Permská oblast (59) a Komi-Permjacký autonomní okruh (81) sjednoceny v Permský kraj. Od 1. ledna 2007 klesl počet subjektů na 86: Evencký (88) a Tajmyrský autonomní okruh (84) se staly součástí Krasnojarského kraje. 1. července 2007 vznikl z Kamčatské oblasti a Korjackého autonomního okruhu vznikl Kamčatský kraj. 1. ledna 2008 byl Usťordynský burjatský autonomní okruh sloučen s okolní Irkutskou oblastí. K 1. březnu 2008 se Čitská oblast s Aginským burjatským autonomním okruhem sloučily do Zabajkalského kraje.

Podle vládních plánů má slučování pokračovat: autonomní okruhy by měly zcela zaniknout, diskutuje se i o sloučení federálních měst a přilehlých oblastí (Petrohrad a Leningradská oblast, Moskva a Moskevská oblast) či o slučování menších oblastí (např. Pskovská a Novgorodská oblast), nejistý osud má i Židovská autonomní oblast.

Dějiny Ruska

Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny. Založení Novgorodu roku 862 Rurikem z Jutska se pokládá za počátek národa Rusů. Nájezdy Tatarů však bránily dalšímu rozvoji rozsáhlého státu. Rok 1613 je počátkem vlády dynastie Romanovců, kteří dále rozšiřovali ruská území. Po roce 1721, kdy Petr I. Veliký přijal titul imperátora, byl oficiální název změněn na Ruské impérium a hlavní město bylo přesunuto z Moskvy do Petrohradu.

V poslední čtvrtině devatenáctého století se v carském Rusku začalo vyvíjet populistické hnutí zaměřené proti carovi a soudobým podmínkám. První známky probuzení přineslo děkabristické hnutí, které kolem roku 1825 jednalo podle modelu tajných společenství rozšířených po napoleonských válkách v ostatních částech Evropy. Bylo složeno ze studentů, šlechty a nižších důstojníků. Proti nim zasáhla carská vláda tvrdými represemi; tyto represe však vývoj nezastavily. Vytvořila se první politická organizace Zemlja i volja, která představovala východisko po celé politické hnutí, jež nakonec v roce 1917 vyústilo v revoluci. Hnutí Zemlja i volja, stejně jako následné a ještě extremističtější hnutí Narodnaja volja, bylo jednou z forem nejširšího populistického hnutí, které se sice netýkalo jen Ruska, ale právě tam se projevilo nejvýrazněji. Jeho akční program byl založen na rozbití samoděržaví a na jeho nahrazení federací samosprávných socialistických jednotek. Od této aktivity se očekávalo, že nejenže poslouží šíření myšlenek mladých intelektuálů, studentů a drobné šlechty mezi prostý lid, ale napomůže i ke spojení těchto až dosud oddělených společenských vrstev. V podstatě pokrokový záměr tohoto hnutí však totálně ztroskotal. Nejvýraznější akcí byl atentát na petrohradského gubernátora generála Trepova, který 24. ledna 1878 spáchala Věra Zasuličová. Atentát měl za následek nevídanou eskalaci: v létě přišel na řadu velitel petrohradského četnictva, o rok později generál Kropotkin a nakonec 1. března 1881 sám car Alexandr II. Nikolajevič.

Revoluce v Rusku v roce 1905 byla předzvěstí dalších nepokojů. Napětí v carském Rusku vrcholí roku 1917 abdikací a následným zavražděním cara Mikuláše II. při bolševické revoluci vedené V. I. Leninem. Po říjnové revoluci propukla v Rusku občanská válka, končící roku 1922 úplným vítězstvím bolševiků a následným založením Svazu sovětských socialistických republik. Moskva se opět stává hlavním městem. Po krutovládě Josefa Stalina a desetiletích studené války byl tento Sovětský svaz na samém pokraji hospodářského a společenského kolapsu. Koncem 80. let si vyžádal Michail Gorbačov větší prezidentské pravomoci a připravil tak půdu pro vznik umírněné demokratické vlády Borise Jelcina v 90. letech. Ekonomické reformy však s sebou přinesly značné sociální otřesy a ekonomickou nerovnováhu.

Vznik nezávislého Ruska

Nezávislá Ruská federace vznikla při rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991; její území odpovídá bývalé RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika). První krok k nezávislosti se objevil v roce 1991, když byl zřízen úřad prezidenta Ruska jako protiváha úřadu Prezidenta SSSR.

Převažující část populace a průmyslové produkce bývalého Sovětského svazu je soustředěna právě v Ruské federaci. S většinou nástupnických postsovětských států utvořilo Rusko Společenství nezávislých států.

Problémy současného Ruska

Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita; odhaduje se, že organizovaný zločin kontroluje 40–65% ruského hospodářství a Rusko tedy lze označit za kriminálně-syndikalistický stát.

S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.

Závažný problém představuje nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patří mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila.[8] Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země.

Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky i v Moskvě.

V srpnu 2008 bylo Rusko jednou ze stran války v Jižní Osetii.

Ekonomika Ruska

Ruská ekonomika je v současnosti osmá nejsilnější na světě.[4] Rusko má stále, i po obtížných 90. letech, klíčový význam ve světovém hospodářství. Od roku 1999 zažívá ekonomický růst, na němž se podílí jak zdražení surovin na celosvětových trzích, tak i restriktivní politika vlády vůči dovozu. Rusko má tak aktivní obchodní bilanci: více vyváží než dováží.

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze desetinu obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň v zemi. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.

Historické pozadí

Ačkoli Rusko má jen polovinu velikosti bývalého Sovětského svazu, ruská ekonomika zahrnuje obrovské prostředky (jmění, majetek). Rusko ovládlo rozsáhlé zdroje Komunistické strany, která řídila všechny aspekty ekonomických aktivit. Systém centrálního plánování zanechal mnohá dědictví se kterými se ruská ekonomika musela vypořádat během přechodu na tržní ekonomiku.

Většina struktury sovětské ekonomiky, která fungovala do roku 1987 vnikla pod vedením Josefa Stalina, pouze nepodstatné změny byly provedeny mezi lety 1953 až 1987. Hlavním mechanismem bylo pětileté a roční plánování, které používala sovětská vláda k realizaci ekonomické politiky. Podle této politiky formulovala Státní plánovací komise (rusky Gosudarstvennyj planovyj komitět—Gosplan) celostátní normy pro objemy výroby pro stanovené období. Regionální plánovací orgány pak zpřesnily tyto normy pro ekonomické jednotky jako státní průmyslové podniky a státní statky (sovchozy) a zemědělská družstva (kolchozy). Každá taková ekonomická jednotka měla svůj vlastní plán výroby. Toto centrální plánovaní vycházelo z předpokladu, že pokud každá ekonomická jednotka splní nebo překročí svůj plán, bude nabídka a poptávka v rovnováze.

Úlohou vlády bylo zajistit, aby byly plány splněny. Odpovědnost za produkci spadala shora dolů (zákon padajícího). Na národní úrovni dohlíželo na výrobní aktivity jednotlivých ekonomických jednotek zhruba 70 ministerstev a komisí, každá zodpovědná za některé výrobní odvětví nebo pododvětví. Regionální ministerské orgány podávaly zprávy na ministerstva na národní úrovni a řídila ekonomické jednotky v jejich příslušných geografických oblastech.

Plány zahrnovaly normy pro produkci surovin, polotovarů, stějně jako finálního zboží a služeb. Teoreticky, avšak nikoli v praxi, zajišťoval systém rovnováhu mezi jednotlivými sektory ekonomiky. Stát vykonával úlohu alokace, kterou v tržním systému vykonávají ceny. V sovětské ekonomice byly ceny pouze účetním mechanismem. Vláda stanovovala ceny všeho zboží a služeb na základě jejich role v plánu a na základě dalších neekonomických kriterií. Například ceny chleba, tradičního základu ruské stravy, byla nižší než cena pšenice použité pro jeho výrobu. V některých případech se stávalo, že farmáři krmily dobytek chlebem spíše než obilím protože chléb byl levnější. Další příklad, nájemné bylo nastaveno velmi nízko, aby bylo dosaženo sociální spravedlnosti, takže byla velmi malá nabídka bydlení. Sovětský průmysl získával suroviny jako ropu, zemní plyn a uhlí za ceny nižší než na světových trzích, což podporovalo plýtvání.

Systém centrálního plánování dovoloval sovětským vůdcům rychle uspořádat zdroje v období krizí, například během nacistické invaze, a reindustrializovat zemi během poválečného období. Rychlý rozvoj obrany a industriální báze po válce dovolil Sovětskému svazu stát se supervelmocí.

Úspěchy ruské ekonomické reformy v 90. letech jsou smíšené. Pokusy a chyby reformátorů během perestrojky za Michaila Gorbačova (byl v úřadu v letech 1985-91) ukázala složitost úkolu. Od roku 1991, pod vedením Borise Jelcina, udělala země velké kroky směrem k rozvoji tržního hospodářství zavedením základních principů jako například trhem určené ceny. Kritické prvky jako privatizace státních podniků a značné zahraniční investice proběhly v prních několika letech postsovětského období. Ostatní základní složky ekonomické infrastruktury, jak je komerční bankovnictví, všeobecné obchodní zákony, zcela nebo částečně chyběly do r. 1996. Ačkoli v polovině 90. let vypadal návrat do sovětské éry centrálního plánování nepravděpodobně, uspořádání posttransformační ekonomiky zůstávalo nepředvídatelně.

Ekonomové bojovali o dosažení přesnějšího měření ruské ekonomiky a měli pochybnosti o přesnosti oficiálních ruských ekonomických údajů. Ačkoli trh nyní rozhoduje o většině cen, vláda stále fixuje ceny některého zboží a služeb, např. komunálních služeb a energie. Navíc se kruz rublu vůči americkému dolaru rychle změnil a ruská inflace byla velmi vysoká. Tyto podmínky zkomplikovaly konverzi ekonomických údajů z rublů na dolary kvůli porovnání s USA a západními zeměmi.

Podle oficiálních ruských dat, v roce 1994 byl hrubý domácí produkt (HDP) 604 miliard rublů (asi 207 milionů dolarů dle kurzu z roku 1994), nebo asi 4 % z hrubého domácího produktu USA z téhož roku. Ale toto číslo podceňuje velikost ruské ekonomiky. Opravením podle parity kupní síly byl ruský HDP asi na úrovni 678 miliard dolarů, čili na úrovni 10 procent ekonomiky USA. V roce 1994 byl „opravený“ HDP na hlavu 4 573 dolarů, čili na úrovni 19 procent USA. Druhý důležitý ukazatel je podíl stínové ekonomiky, která neplatí daně a není zahrnuta ve vládních statistikách, a který byla vyčíslena na 50 procent ekonomiky a 40 procent pokladního obratu.

Ekonomická reforma v 90. letech

Dvěma hlavním nezávislým cílům - makroekonomické stabilizaci a ekonomické restrukturalizaci - byla věnována pozornost během přechodu od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice založené na trhu. První znamenal zavedení fiskální a monetární politiky, která podporuje ekonomický růst v prostředí stabilních cen a směnného kurzu. Druhý vyžadoval zavedení obchodních, právních a institucionálních entit - bank, soukromého vlastnictví a obchodních zákonů - které dovolují ekonomice fungovat efektivně. Otevření domácích trhů zahraničnímu obchodu a investicím, tedy propojení ekonomiky se zbytkem světa, bylo důležitou pomocí v dosahování těchto cílů. Gorbačovův režim selhal v adresaci těchto cílů. V době zániku Sovětského svazu začala Jelcinova vláda atakovat tyto problémy makroekonomické stabilizace a ekonomické restrukturalizace. V polovině roku 1996 byly výsledky smíšené.

Jelcinův ekonomický program

V říjnu 1991, dva měsíce před oficiálním kolapsem sovětského režimu a dva měsíce po srpnovém puči proti Gorbačovovi, Jelcin a jeho poradci, včetně reformního ekonoma Jegora Gaidara, zavedl program radikálních ekonomických reforem. Ruský parlament, Nejvyšší Sovět, také rozšířil moc prezidenta na jeden rok, aby mohl implementovat program. Tento program byl ambiciozní a cíle byly pravděpodobně stanoveny příliš směle. Komplikací bylo také to, že se od roku 1991 politická i ekonomická moc přenesla z národní na regionální úroveň; v řadě dohod mezi většinou z 21 ruských republik a několika dalších subnárodních jurisdikcí, Moskva poskytla různorodá zvláštní práva a pravomoce s důležitým ekonomickým podtextem.

Makroekonomická stabilizační opatření

Program vytyčil několik politických opatření pro dosažení stabilizace. Vyžadoval ráznou redukci vládních výdajů. Zaměřoval se na snížení rozpočtového deficitu z 20% HDP v roce 1991 na 9% HDP v druhé polovině roku 1992 a na 3% HDP v roce 1993. Vláda zavedla nové daně a vybírání daní bylo vylepšeno aby se zvýšily příjmy státu. V monetární sféře vyžadoval ekonomický program aby Ruská centrální banka snížila subvencované úvěry podnikům a omezila růst nabídky (zásob?) peněz. Program také volal po snížení inflace z 12 % měsíčně v roce 1991 na 3% měsíčně v polovině roku 1993.

Těžba surovin a zemědělství

Hlavními těženými surovinami jsou ropa, zemní plyn, hnědé uhlí a nikl. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Rusko má ohromné zásoby ropy a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy (Jukos, Sibněft, Juganskněftěgaz)

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Diskuze o Rusku na webu Rusko.TV

Navštivte také stránky: Ukrajina.TV a Rumunsko.TV.

V přípravě: Ruština, Řecko, Tunisko, Moldavsko.