Nikita Sergejevič Chruščov

Posted on 08/05/2011 by

1



Nikita Sergejevič Chruščov byl jeden z nejvýznamnějších světových politiků padesátých a první poloviny šedesátých let 20.století. Působil jako první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a předseda Rady ministrů Svazu sovětských socialistických republik, a to od smrti Stalina v roce 1953, až do svého odvolání v roce 1964, tedy 11 let byl nejmocnějším mužem Sovětského svazu. Člověk, který na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 šokoval celý svět svým projevem o zločinech v období kultu osobnosti J.V. Stalina, do té doby nedotknutelné modly komunistického hnutí. Muž, který svou politikou téměř přivedl svět do další válečné katastrofy v době tzv. karibské krize a po své vynucené rezignaci na všechny funkce žil a zemřel v ústraní, skrývá dosud mnoho otazníků.

Nikita Sergejevič Chruščov se narodil 17.dubna (podle některých historiků 24.března) roku 1894 v ukrajinské vesnici Kalinovka, v tehdejší Kurské gubernii v chudé rolnické rodině. Brzy po jeho narození se celá rodina přestěhovala do oblasti Donbasu, kde jeho otec pracoval jako horník. Malý Nikita v dětství pásl krávy, později pracoval jako důlní zámečník. Za účast ve stávce byl v roce 1912 propuštěn.

Po Velké říjnové socialistické revoluci vstoupil v roce 1918 do bolševické strany a po vypuknutí občanské války dobrovolně do Rudé armády. Bojoval na jižní frontě, kde sloužil jako politický komisař do skončení občanské války roku 1922. Mezi tím jeho první žena, matka dvou dětí, zemřela. Podruhé se oženil v roce 1924 a vzal si Ninu Petrovnu, se kterou měl rovněž dvě děti. Po absolvování vzdělávacího institutu v Doněcké průmyslové vysoké škole se téhož roku Chruščov stává profesionálním sovětským aparátníkem. Od funkce tajemníka obvodního výboru komunistické strany v Petrovskich Rudnikách, postupuje stále výš v stranické hierarchii Ukrajiny, až upoutal pozornost ústředních orgánů v Kremlu.

V roce 1929 odjíždí do Moskvy studovat průmyslovou akademii a je dosazen do funkce prvního tajemníka jednoho z obvodního výboru v Moskvě. O dva roky později se stává druhým tajemníkem městského výboru strany, rok na to je jmenován členem ústředního výboru a v roce 1935 prvním tajemníkem městského výboru strany v Moskvě.

Po dalších třech letech se vrací zpět na Ukrajinu do funkce prvního tajemníka ÚV komunistické strany Ukrajiny, tedy prvního muže této svazové republiky. Za války byl členem válečných rad několika frontů a od roku 1944 předsedou Rady lidových komisařů Ukrajinské svazové socialistické republiky, čili předsedou vlády USSR.

Po válce byl Chruščov znovu povolán do Moskvy, kde se zabýval zemědělskou problematikou. Po smrti Stalina, v březnu 1953, zinscenoval pád jeho nástupce Beriji a krátce na to se stal sám prvním tajemníkem strany. V už vzpomínaném projevu na XX. sjezdu strany jako první vůdce SSSR otevřeně promluvil o zločinech, spáchaných státní mocí a Stalinem konkrétně. Jako generální tajemník celé strany a od roku 1958 také jako předseda vlády se Nikita Sergejevič Chruščov stal neomezeným vládcem tohoto „kolosu na hliněných nohách“, jak býval Sovětský svaz často nazýván.

V roce 1962 se Chruščov zkompromitoval jako iniciátor tzv. karibské krize, když nařídil rozmístit na Kubě rakety s jadernými hlavicemi. Po jejich stažení se navíc zhoršila situace v sovětském zemědělství. Když se neúspěšně pokusil o reformu stranického aparátu, dny jeho politické kariéry byly sečteny. Ostatní členové politického byra UV KSSS v čele s Leonidem Brežněvem ho v roce 1964 donutili odstoupit ze všech stranických a vládních funkcí. Poté žil Chruščov mnoho let v ústraní v jakémsi domácím vězení na své venkovské dače, kde také 9. listopadu 1971 zemřel na selhání srdce. Toto období nejlépe dokresluje dobová anekdota, která kolovala v českých zemích v lidovém podání:

„Víš, jaká byla dřív adresa Chruščova ?“ – N. S. Chruščov, Sibiřská 20, Moskva.
„ A jaká je teď ?“ – No přece: N. S. Chruščov, Moskevská 20, Sibiř !

Politická kariéra N. S. Chruščova začala ruku v ruce s kariérou stranickou. V době po Leninově smrti v roce 1924 vrcholil boj o moc v souvislosti s nástupnictvím. Rozhodující bylo, že v tomto boji Chruščov podpořil Stalina. Stalin mu důvěřoval, alespoň jej nikdy nezačal pokládat za nepřítele, což by se rovnalo trestu smrti..V Moskvě se navíc seznámil s jeho manželkou Naděždou Alulijevovou, na kterou udělal dobrý dojem, čímž si vysloužil přízeň diktátora. To ovlivnilo jeho další osudy. Chruščovova kariéra byla závratná už od počátku. Od roku 1927 se zúčastnil všech stranických sjezdů. Byl nadšeným politickým pracovníkem, z místa obvodního stranického tajemníka provedl očistu aparátu od „pravicových úchylkářů“. Při vlně stalinských represí byl ustanoven prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny. Díky věrnosti Stalinovi a horlivosti, s jakou vykonával nařízení přicházející z Kremlu, šťastně přežil nejhorší období čistek ve stranickém aparátu v polovině třicátých let. Sám Chruščov měl na zločinech stalinismu nemalý podíl. Vyzýval k udávání a popravám „nepřátel lidu“ , žádal trest smrti pro Kameněva a Zinověva, požadoval zastřelení Bucharina bez soudu. Napomáhal zatýkání svých spolupracovníků a přátel. Na veřejných vystoupeních prohlašoval, že je „nutné kráčet přes mrtvoly k blahu lidu“. V roce 1939 se stal členem politbyra, čímž zaujal pevné místo mezi novou sovětskou byrokratickou elitou.

Po válce, když ho Stalin povolal zpět do Moskvy, vystoupil Chruščov s ideou revoluční přeměny venkova. Myšlenka výstavby tzv. „agrokomplexů“, tj. venkovských továrenských sídel, však nebyla úspěšná a byl za ni kritizován. Jeho chvíle měla teprve přijít.

V roce 1953 umírá Stalin a Chruščov dokáže situace využít ve svůj prospěch naplněním hesla „revoluce požírá svoje děti“. Předpokládaného Stalinova nástupce a dlouholetého vykonavatele jeho příkazů, Beriju, nechává na zasedání presidia ÚV 9.července 1953 zatknout a ještě v prosinci téhož roku je po krátkém soudním procesu tento šéf nechvalně známé tajné policie NKVD popraven. Už nic nestojí v cestě. Za pomoci Bulganina a Malenkova se Chruščov stává prvním neboli generálním tajemníkem strany, nejmocnějším mužem Sovětského svazu.

Po Stalinově smrti prožívalo sovětské impérium akutní krizi. Oficiální komuniké hovořilo o nenahraditelné ztrátě a kladlo hlavní důraz na to, aby se zabránilo jakýmkoliv projevům nepořádku a paniky. Básník Jevgenij Jevtušenko napsal:

“Země se zmocnil zvláštní druh paralýzy. Vychováni ve víře, že Stalin se o každého postará, lidé se bez něj cítili ztraceni a zmateni…. Plakali jsme upřímně nad tou ztrátou, a asi také proto, že jsme měli strach z budoucnosti.“ 1/

Pohřeb se stal až apokalyptickou scénou, těžko pochopitelnou pro člověka vyrostlého v evropské kultuře. Vojenské a policejní kordony zabránily tomu, aby se do Moskvy nahrnuly miliony „sirotků“, ale i tak bylo město zaplaveno statisíci lidmi.

„Jejich proudy se navzájem srážely, převalovaly se přes zdi, drtily auta, trhaly železné brány z jejich závěsů. Byla spousta ušlapaných. Zdálo se, že lidé jdou vstříc své smrti ve stavu hypnózy…. Bylo to, jakoby velký pastýř Stalin dobíjel ještě neporažené ovce, po smrti eliminoval prvek náhody ve svém strašném velkém projektu“. 2 /

Po převzetí moci musel Chruščov řešit obrovské problémy. Třicet let stalinismu a strašlivá válka zanechaly na Sovětském svazu hluboké stopy, byl zpustošen venkov, průmysl nefungoval. Chruščov nechtěl tajit rozsah těchto problémů. Otevřeně řekl, že výroba masa v SSSR klesla v roce 1952 pod úroveň roku 1916. Ještě horší byly výnosy obilí a obyvatelstvu hrozil hlad.

Dalším problémem byla existence tzv. gulagů neboli pracovních lágrů na Sibiři, kde žily miliony většinou nespravedlivě odsouzených lidí ze stalinského období. Stalinova smrt v nich probudila naději na propuštění. Nové vedení však s jejich propuštěním nepospíchalo, pouze se snažilo trochu zmírnit nelidské poměry v těchto táborech. Situace začínala být kritická a v koncentračních táborech a vězeních docházelo dokonce ke vzpourám, které musely být potlačeny vojskem. Většina sovětských občanů chovala stále nostalgické pocity obdivu ke Stalinovi jako symbolu vítězství nad německým fašismem. Inteligence a techničtí pracovníci doufali v sociální uvolnění, větší osobní svobodu a zlepšení životních podmínek.

Za této situace začal 14.února roku 1956 dlouho očekávaný XX. sjezd komunistické strany Sovětského svazu. Chruščov se na něm chystal otevřeně vystoupit s odhalením zločinů stalinismu, protože se domníval, že jedině tak lze vyřešit narůstající problémy. Většina stranických představitelů však byla proti takové otevřenosti a přiznání chyb.

Chruščovův veleslavný projev, který nesl název „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“, byl přednesen jako tajný na uzavřeném zasedání a šokoval všechny přítomné v sále. Otřesení delegáti poslouchali řečníka hovořícího o masovém věznění, masových popravách, o mučení, o represích důstojníků a stranických funkcionářů, o stíhání nevinných lidí a jejich rodin. Chruščov prozradil, že Stalin ještě před svou smrtí připravoval další čistky, kterým mělo padnout za oběť celé vedení strany, vlády a statisíce dalších lidí.

„Stalin je zodpovědný za hromadné zatýkání, zneužívání moci, deportace tisíců osob a popravy bez soudu.“

Když tato slova pronesl 25.února 1956 Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, všichni delegáti přestali téměř dýchat.

Pro veřejnost bylo zpřístupněno pouze usnesení ÚV KSSS, které obsahovalo jen neúplný a zeslabený výtah referátu. Celý však byl zveřejněn v tisku a v rozhlase na Západě, kam se indiskrecí dostal. Odsouzení Stalina způsobilo nesmírný otřes ve světovém komunistickém hnutí, které bylo do té doby vychováváno v bezmezném uznávání jeho autority a zásluh.

Toto vystoupení bylo velmi odvážným činem, který neměl obdoby. Obracelo se totiž i proti nejbližším spolupracovníkům Stalina, kteří byli stále ještě u moci, jako např. Molotov, Kaganovič a další. Důsledkem projevu byly masové nepokoje ve Stalinově rodné Gruzii, kde musela být k potlačení povolána armáda. Stalinovi zastánci se zaktivizovali i v jiných socialistických zemích, například v Číně. Naopak, destalinizace vzbudila falešné naděje na svobodu v Polsku a Maďarsku, kde komunistická vláda ztratila kontrolu nad celou situací. V tomto případě však Chruščov neváhal maďarské povstání v r.1956 pod vedením Imre Nagye krvavě potlačit Rudou armádou, protože v něm viděl pro komunismus nebezpečný kontrarevoluční precedens.

Zásah Rudé armády narazil na tuhý odpor. V bojích padlo 7 000 sovětských vojáků a 25 000 maďarských občanů. Část přívrženců Nagye odešla do emigrace na Západ, čítala zhruba 150 000 uprchlíků. Porážka povstání byla doprovázena vlnou zatýkání, přes 100 osob bylo popraveno, včetně vůdce povstání Imre Nagye.

V období stalinismu se ve všech socialistických zemích, s určitou výjimkou Jugoslávie, ustavily mocné byrokratické aparáty rozhodovacího centra. Tento aparát plánovitě obsazoval všechna důležitá místa v rozhodovacím i výkonném systému společnosti. Lze proto hovořit o zvláštní nové třídě. Neefektivnost centrálního řízení společnosti neumožňovala vytvořit dostatek zdrojů pro celou společnost, a proto bylo nutno nahradit chybějící materiální produkty ideologickými motivy. Společnosti bylo nutno vštípit nový systém hodnot a norem chování. Nerozlučným spojencem byrokracie byl represivní aparát, používaný proti celé společnosti.

Již první, slovně sice ostrá, ale ve skutečnosti opatrná kritika stalinismu, kterou přednesl Chruščov na sjezdu, byrokracii znepokojila. Měla obavy ze samotného faktu kritiky, počtu kritiků a kritizovaných témat. Proces překonávání stalinismu proběhl v několika vlnách a měl různorodý charakter. V samotném Sovětském svazu byla kritika Stalina spíše prostředkem vnitrostranického boje než počátkem zásadní změny ve společnosti. Pro toto období se velmi brzy ujalo označení „tání“. Řada reformních komunistických intelektuálů doufala v návrat k marxisticko-leninským kořenům a ideálům. Reformní snahy však v žádné ze zemí socialismu nedosáhly očekávaného úspěchu. Součástí těchto představ bylo zachování vedoucí úlohy strany a odmítnutí pluralitního politického systému. Sovětské vedení a vedení ostatních satelitních států lidově-demokratického zřízení, v žádném případě nemělo zájem vzdát se svého výsadního postavení, i když mu chtělo dát přijatelnější formu.

Při uvolňování tuhého režimu dbal Chruščov na to, aby se destalinizace nezměnila v destabilizaci sovětského impéria. Zastavil odstraňování Stalinových pomníků, ukončil stíhání lidí zodpovědných za mučení vězňů a snažil se brzdit diskuse o destrukčním vlivu stalinismu na rozvoj země a společnosti. Tam, kde vláda ztratila kontrolu nad řízením, neváhal poslat tanky i na civilní obyvatelstvo. Za těchto okolností považoval Chruščov za nutné přitlumit vlnu kritických hlasů. Na schůzce s prominentními sovětskými spisovateli v lednu 1957 sdělil překvapeným umělcům, že přes všechny chyby a omyly, byl Stalin dobrým komunistou.

Ve svých projevech kladl Chruščov důraz na praktické otázky a zdravý selský rozum. Odmítal formalismus a vše, co bylo možno nazvat teorií pro teorii. V otázkách řízení kladl důraz na zásadu kolektivního vedení v KSSS, což bylo míněno jako varování před nebezpečím opakování chyb osobní diktatury.

Kritici uvnitř strany mu vyčítali jeho nereálné hospodářské koncepce a experimenty zejména v zemědělství. Chruščov třeba nařídil zvýšení produkce masa během pětiletky na trojnásobek, pěstovat kukuřici na dálném východě, kde pro to nebyly podmínky. Na plenární schůzi prezídia ÚV KSSS v roce 1957 dokonce došlo k pokusu svrhnout Chruščova kvůli špatné hospodářské situaci v zemi. Chruščov ale s pomocí svých stoupenců na plenárním zasedání svůj post uhájil a „pučisté“ v čele s Kaganovičem, Molotovem a Malenkovem museli kapitulovat a odjet daleko od Moskvy. Svým způsobem neomezená moc N.S. Chruščova vydržela až do roku 1964.

V zahraniční politice Chruščov prosazoval na rozdíl od svých předchůdců politiku koexistence neboli společné existence států s rozdílným společenským zřízením, teorii tzv. mírového soužití. Tím se dostal do konfliktu s maoistickou Čínou. Rovněž pokračovala roztržka s Jugoslávií v čele s J.B. Titem , která se v roce 1958 ještě prohloubila. Titovo vedení pokračovalo v uskutečňování vlastního modelu socialismu a odpoutání se od sovětského kursu.

Za Chruščovovy vlády docházelo k podpoře levicových povstalců na celém světě. Chruščov pevně věřil v konečné vítězství komunismu ve všech světadílech a neváhal tento boj vojensky podporovat. Proslul výroky jako: “My vás pohřbíme!“(myšleno Západ). Na zasedání OSN v New Yorku v říjnu 1960 např. při svém projevu zul botu a bušil jí do stolu za všeobecného překvapení.

Za jeho éry byla v roce 1961 zahájena stavba nechvalně známé „berlínské zdi“, dělící NDR a Západní Berlín. Při pokusech o její zdolání zahynulo v průběhu dvou desetiletí  mnoho lidí. Konkrétní nebezpečí Západního Berlína spočívalo v tom, že byl vlastně výkladní skříní Západu a celé skupiny studentů, lékařů a techniků odcházely za vyšší životní úrovní a svobodou projevu.

Začátkem jeho konce byla tzv.karibská neboli kubánská krize v roce 1962, v jejímž průběhu se lidstvo ocitlo v bezprostředním nebezpečí jaderné války. Chruščov chtěl údajně zastrašit USA a získat výhodné podmínky pro vyjednávání o jaderném odzbrojování. Nařídil rozmístit na spřátelené Kubě, ovládané režimem Fidela Castra, blízko hranic USA rakety středního doletu s jadernými náložemi. Letecký průzkum USA zjistil 14.10.1962 odpalovací zařízení. Tehdejší prezident USA, John Fitzgerald Kennedy, se však nezalekl, uvedl armádu do bojové pohotovosti a zahájil námořní blokádu kubánských přístavů. Svět se ocitl na pokraji třetí světové války. Chruščov musel nechat rakety stáhnout a tím vlastně přiznal chybu. To mělo velký vliv na jeho vnitropolitické postavení v SSSR.

O tom, jak blízko byl svět zničující válce, svědčí závěr Chruščovova dopisu Kennedymu z  26.10.1962:

„Pokud tedy neexistuje snaha utahovat onen uzel a odsoudit tak svět ke katastrofě termonukleární války, pak nechme odpočívat síly, jež tahají za konce lana, ale přijměme opatření k rozvázání onoho uzlu.“ 3/

Chruščov později přiznal ve svých pamětech, že kdyby Američané začali s  útokem proti Kubě, nemohli by Sověti zaútočit odpovídajícím způsobem na Spojené státy a byli by nuceni zahájit válku v Evropě. Ještě na přelomu 50. a 60. let vytyčily komunistické strany prakticky ve všech zemích východního bloku smělé cíle ekonomického rozvoje a výstavby nového společenského řádu. Cesta ke komunismu se ve velmi optimistických prognózách počítala na roky, hovořilo se ještě o současné generaci, padala data r.1980, dokonce r.1970. Tyto cíle se brzy projevily jako nereálné, protože na začátku 60. let došlo k závažným ekonomickým otřesům ve většině východoevropských států tzv. „světové socialistické soustavy“. Musel se hledat viník těchto neúspěchů.

V  roce 1963 se prudce zhoršila situace v sovětském zemědělství. Všeobecně se soudilo,
že je to výsledek experimentování N.S. Chruščova. Po velmi špatných žních musel Sovětský svaz prodat zlato, aby měl devizy na zaplacení obilí. Navíc v roce 1964 zahájil generální tajemník reformu stranického aparátu, což ohrožovalo pozice mnoha vysokých funkcionářů. Ti se rozhodli svoje funkce bránit.

Do jejich čela se postavili tajemník ÚV KSSS Michail Suslov a předseda presidia Nejvyšší rady RSFSR Nikolaj Ignatov. Do spiknutí se zapojili i druhý tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv a ministr obrany Rodion Malinovský. Tito představitelé nomenklatury obvinili Chruščova po jeho návratu z dovolené ze subjektivismu a ukvapených řešení a na nočním zasedání ho donutili rezignovat. Jeho nástupcem se stal Leonid Iljič Brežněv, nechvalně známý z potlačení pokusu o obrodný proces v Československu v roce 1968. Tím byly umrtveny až do osmdesátých let reformy ve všech státech tehdejší socialistické soustavy.

Období Chruščovovy vlády v letech 1953-1964 lze nazvat významnou a vcelku pozitivní kapitolou v dějinách Sovětského svazu. Za jeho vlády sice zůstala u moci skupina lidí tvořící mocenskou elitu, nebyla to však již krvavá a svévolná vláda jedince jako v dobách J.V. Stalina, protivníci už nebyli popravováni, nevinní lidé už nebyli posílání do koncentračních táborů na Sibiř. Do demokracie měl režim ještě hodně daleko, ale přece jen se mohlo volněji dýchat. Zlepšil se i život prostého občana po hmotné stránce, začal se řešit bytový problém, zlepšila se sociální politika státu. Tyto změny se promítly i do uvolnění napětí v celém světě i u nás. Nelze než ocenit odvahu, s jakou Chruščov vystoupil s kritikou kultu osobnosti do té doby nedotknutelného Stalina a celého systému. Byl jeden z mála lidí komunistické éry, který dokázal svým vystupováním vybočit ze strnulosti figur té doby a projevit také obyčejné lidské vlastnosti. Vykročit ze stínu dogmatických myšlenek komunistické ideologie, ve které žil celý svůj život, se mu však nemohlo podařit. Žil v iluzi, že se Spojené státy octnou za Sovětským svazem (heslo: „dostihnout a předstihnout“), a že první země socialismu se stane technicky nejpokrokovější a vojensky nejsilnější zemí na světě. Přesto zůstává tento bodrý muž malé postavy, jen pro zajímavost, chrušč znamená v překladu chroust), se svým typickým slamákem na holé hlavě výraznou osobností novodobých dějin.

Snad nejlépe vystihuje konec období tohoto politika kniha zápisků jeho syna Sergeje Nikitiče Chruščova: Jak státník odchází do penze.

Jako příběh s detektivní zápletkou jsou popsány poslední dny podzimu 1964 očima Chruščovova syna Sergeje, který byl v  bezprostřední blízkosti všech událostí. Zápisky byly pořízeny ve druhé polovině šedesátých let. Byly vlastně psány „do šuplíku“, protože se ani v nejmenším nemohlo počítat s jejich uveřejněním. Před čtenářem vyvstanou momenty nedávných dějin včetně malicherných emocí a povrchních lidí. Tajné schůzky, odposlouchávané telefonáty, sledování důležitých osob, atmosféra strachu – to jsou typické projevy totalitní moci. Spiklenci v čele s Brežněvem, Kosyginem a Podgorným využili situace, když Chruščov trávil dovolenou na jihu SSSR. Ten byl sice varován, že se něco proti němu připravuje, ale do poslední chvíle věřil, že se mu podaří vše zvládnout jako už několikrát předtím. Jenže tentokrát už byla přesila velká. Zatímco se rekreoval na své dače na ostrově Picunda, v Kremlu předsednictvo ÚV KSSS jednalo o jeho odvolání. Večer 12.října mu hlavní ideolog strany Suslov telefonicky oznámil, že musí okamžitě přiletět do Moskvy kvůli projednávání důležitých otázek týkajících se zemědělství. Následující den v poledne odlétá Chruščov na zasedání předsednictva strany, kde je podroben kritice. Bylo mu vytčeno, že podceňuje ostatní členy předsednictva a pohrdá jejich názory. Za vinu mu byla dána neuspokojivá situace v zemědělství, výhrady byly k zahraniční politice a jeho zahraničním cestám s manželkou i dětmi.

Dne 14.října 1964 předal Nikita Sergejevič Chruščov na plenárním zasedání, jak bylo v tomto režimu zvykem, žádost o uvolnění ze zdravotních důvodů. Rozhodnutí o uvolnění z funkcí mu přišel sdělit jeden z posledních přátel A. Mikojan:

„Byl jsem pověřen, abych ti vyřídil následující,“ začal nerozhodně Mikojan. „Nynější dača a byt ve městě – tedy vila na Leninských horách – ponechávají se ti doživotně….“ „Dobrá,“ řekl neurčitě otec.“Budu bydlet tam, kde rozhodnou.“

„Ochrana a obsluhující personál ti taky zůstane, jenom lidi se vymění.“
Otec přikývl, že je srozuměn.

„Dostaneš důchod pět set rublů měsíčně a budeš mít trvale k dispozici auto….“

Mikojan se zarazil. „Chtějí ti ponechat funkci člena prezídia Nejvyššího sovětu, ale konečné rozhodnutí ještě nepadlo. Navrhoval jsem pro tebe zřídit funkci konzultanta předsednictva ÚV, ale můj návrh odmítli.“
„To by bylo zbytečné,“ řekl důrazně otec,“ na to nikdy nepřistoupí. K čemu bych jim byl po tom všem, co se stalo? Jenom bych jim svazoval ruce. A ani setkávat se mnou by jim nebylo příjemné… Samozřejmě že by bylo dobré mít nějakou práci… Nevím, jak dokážu žít jako důchodce, nic nedělat… Tos navrhoval zbytečně. Ale přesto ti děkuju, je to hezké vědět, že člověk má přítele.“ 4 /

To je jen malá ukázka, jak prozaicky končil kariéru politik, který byl 11 let jedním z nejmocnějších mužů světa. Nakonec, mnozí před ním skončili daleko hůře….

Chruščovova vláda znamenala konec rozpačitosti, jak dál po Stalinově smrti. Systém si zvykl na to, že lze existovat i bez Stalina. Po desítky let strnulý byrokratický aparát s vůdcem v čele byl nahrazen tzv.povinnou rotací kádrů, kdy se pravidelně musela měnit nejméně třetina členů všech předsednictev. Politika dostala díky Chruščovovi přece jen lidštější rozměr, lidé byli o něco svobodnější, došlo k uvolnění napětí ve světě. Více snad nebylo možno čekat od člověka, který celý svůj život, stupínek po stupínku, stoupal v hierarchii strany, která ve své ideologii šla doslova přes mrtvoly. Od prostého aparátčika po muže, který mohl jediným stiskem tlačítka uvést svět do jaderné katastrofy, to byla cesta Nikity Sergejeviče Chruščova.

Během jediného dne se z něho stal důchodce bez jakéhokoliv vlivu, do smrti hlídaný tajnou policií, bez možnosti volnějšího pohybu. Byl dalším příkladem, jak v totalitním systému lze získat postupně téměř neomezenou moc a jak je možno ji během několika okamžiků ztratit.

  1. / DURMAN, KAREL: Kreml a dvojí krize roku 1956. Z časopisu Historický obzor, 2000, č.1/2, s. 2.
  2. / DURMAN, KAREL: Kreml a dvojí krize roku 1956. Z časopisu Historický obzor, 2000, č.1/2, s. 2.
  3. / KOPECKÝ, TOMÁŠ. Nikita Sergejevič Chruščov. c2005, poslední revize 2.2. 2006 [cit. 9.4.2006]. Dostupný z WWW: .
  4. / CHRUŠČOV, SERGEJ: Jak státník odchází do penze. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel a Lidové nakladatelství, 1990, s. 91.
Posted in: Osobnosti, Politika