Kalmycká republika, Kalmycie, Kalmykové

Posted on 14/07/2011 by

0


Kalmycká republika leží na severozápadě Kaspické nížiny v evropské části Ruské federace. Na jihu hraničí s Dagestánem, na jihozápadě s oblastí Stavropolskou a na východě a severovýchodě s oblastí Astrachanskou, na západě sousedí s Rostovským regionem. Na jihovýchodě má země přístup ke Kaspickému moři, které leželo na celém území Kalmycké republiky ještě ve starověku. Dnes, o miliony let později, tu po něm zbyly jen zkameněliny, archeologické nálezy a místo vodní plochy se všude rozprostírá step. Rozloha republiky čítá 76 tisíc km2, zelené travnaté plochy tvoří zhruba 80 % celkového území. Stepi jsou velmi málo osídleny a průměrná hustota obyvatelstva je pouze 4,2 osoby na čtvereční kilometr.

Kalmycie

Kalmycie je jediným buddhistickým státem v Evropě. Přestože byly v minulosti podnikány na území Kalmycké republiky křesťanské mise, křesťanství se neujalo. V současné době mohou dokonce mladí mniši studovat buddhismus a vzdělávat se v největších buddhistických centrech v Indii. V letech 1991 a 1992 poctil republiku svou návštěvou dalajlama a v roce 1996 byl otevřen největší buddhistický klášter v republice. Elista je hlavním městem Kalmycké republiky a ve světě ho proslavily hlavně šachy. V roce 1998 se tu konal šachový turnaj World Chess Olympic. Žije zde 100 tisíc z celkového počtu 320

tisíc obyvatel Kalmycie. Označení „Kalmyk“ se poprvé objevilo v sedmdesátých letech 16. století a v turečtině znamená „odpadlík“ nebo lépe „ten, kdo zůstal“. Kalmykové tak byli nazýváni poté, co odmítli následovat vládce mongolské Zlaté Hordy Uzbek-Chána a nepřijali islám. Sami sebe ale Kalmykové v historii nazývali „Ojraty“.

Kalmyové

Kalmykové jsou nesmírně pohostinným národem a návštěvy příbuzných a známých jsou tu na denním pořádku. Většina rodin je chudá, ale každý na své zahradě nebo v sadu pěstuje pšenici, ovoce a zeleninu a kalmycká etiketa velí správnému hostiteli připravit i na to nejmenší setkání „borcoky“ a „plov“ , obdobu rohlíků nebo slaného pečiva, mísu s voňavými plody zahrady a slaný černý čaj se skopovým lojem a mlékem. I ruský velikán Puškin se ve svých cestopisech podivoval nad zvláštní chutí tohoto nápoje. V jednom odstavci píše doslova: „V kotli se vařil čaj se skopovým lojem a solí. Nechtěl jsem hostitele urazit odmítnutím, a tak jsem z podaného hrnku usrkl, zarážeje přitom dech. Nemyslím, že by jiná národní kuchyně mohla upravit něco ohavnějšího…“ Slaný čaj narozdíl od sladké verze s mlékem rozhodně nepovzbuzuje chuť k jídlu. Naopak tlumí pocit hladu a zřejmě právě proto je v této chudé oblasti tak oblíbený.